Prosinec 2017

Jen romantická představa...

17. prosince 2017 v 0:27 Rýmovačky
Jen milé pohlazení,
nic na tom přece není.
Jen pár milých slov,
které by mi udělaly radost,
když bych měla starost.

Jen nějaká ta kytička,
co by zahřála u srdíčka.
Chtěl bys mi tím říct,
jak moc mě máš rád,
proto bys mi ji chtěl dát.

Jen polibek letmý,
když se venku setmí.
Usmívala bych se,
vždyť do vlasů bys mi polibek dal,
pak by ses ke mně zachumlal.

Víš nic jiného bych nechtěla,
jen mít svého anděla.
Svoji spřízněnou duši,
která by mi chtěla tohle dát,
abych se už nikdy nemusela bát.

Co kdyby?

15. prosince 2017 v 0:23 Rýmovačky
Co kdyby lidi začali být hodní?
To ale nejde, ono je to znevýhodní.

Co kdyby lidi o sobě mluvili hezky?
Ne, oni jsou raději tvrdohlavými mezky.

Proč si pořád říkáme a přemýšlíme: "Co kdyby?"
Protože furt děláme ty samé chyby.

Buran v nároďáku

14. prosince 2017 v 18:00 Rýmovačky
Nedávno jsem šla do divadla zase,
nebylo však ledajaké- bylo drahé jako prase.
Do paměti se mi to celkem vrylo,
však to v nároďáku bylo.

Už jen ta budova, jak je elegantní,
já myslela, že dresscode je netolerantní.
Snobáctví z ní přímo srší.
takže jste v háji, když venku prší.

Dámy v honosných róbách kolem mě chodily,
ale narazily jsme i na nějaké ty debily.
Našla jsem své místo a chtěla si sednout však,
myslela jsem, že mě šálí zrak.

Nedaleko ode mne pán v modrých džínách seděl,
pak poznamenala máti: "Mohl by si vytáhnout ještě brambůrky."
V tom si všímám, že pán na čokoládovou tyčinku v ruce hleděl,
já už omdlévala a lovila v tašce nějaké ty pilulky.

Opona se zvedla a divadlo začalo,
to zvíře vedle si k tomu pepsinu načalo.
V tom největším tichu, kdy herci přestali kříčet,
jsem ji vedle sebe slyšela syšet.

O pauze si říkám, že nic horšího není,
psychická příprava na druhou část započala bez prodlení.
Hned po pauze započalo moje klení,
příšlo to naprosto otřesné zjevení.

Špičkoví herci národa našeho,
jen pán vedle radši čumí na video.
Dost na tom, že jeho paní s dcerou spolu pořád mluvily,
všechny okolo celou dobu dráždily.

Já už dávno vím, že někteří Češi úroveň nemají,
vždyť i v Nároďáku jako burani se chovájí.
Nemůže se mi nikdo divit, že mě to sralo.
tohle není žádná fikce, tohle se opravdu stalo.

Narvaný vlak

10. prosince 2017 v 15:37 Rýmovačky
Stála jsem na nástupišti,
spíš na velkém schromaždišti.
Byla to fakt bída,
všechno druhá třída.

Vlak už zastavil a pak,
zvedl se prachu mrak.
Uvolnil se v davu mrav,
zastavením vlak vyhlasil bojový stav.

Všichni se dovnitř rvali,
do držky si skoro dali.
Aby urvaly ten nejlepší flek,
v dálce jsem slyšela i brek.

Vedle mě to byla síla,
babka byla vzteky bílá.
Když ženská s lístkem v ruce utrousila,
že na místo, kde zrovna sedí místenku zakoupila.

Lidi už stáli i v uličkách,
dokonce i dámy v lodičkách.
Na kufrech a schodech seděli,
na sedačku už šanci neměli.

Vlak byl narvaný až k prasknutí,
bylo tam vedrem k padnutí.
Tak jsem zase jednou vlakem jela,
jsem z toho znechucená zcela.

Včerejší, dnešní a zítřejší balancování

6. prosince 2017 v 20:21 Zajímavé kecy
Lidi mi říkají, že jsem váhavá ale mě pokaždé přišlo, že se do všeho vrhám po hlavě a na nic jiného nemyslím. Nepotřebuju se rozmýšlet jestli něco udělám tak nebo onak, protože to udělám prvním způsobem co mě napadne.

Občas si říkám, že to lidi říkají, protože když se mnou někam jdou musí hodinu čekat než si vyberu co si dám k jídlu. Protože jinak prostě vyberu a jdu. Tohle se mi líbí, tak to beru. Proč bych si měla nad něčím lámat hlavu.

Je ale pravdou, že ve svém životě potřebuji rovnováhu. Potřebuju směr a jistoty. Když se mi něco pokazí jakoby se mi pokazilo úplně všechno. Ale nemá to tak každý? Neříkejte mi, že když se Vám třeba nedaří v práci, že máte úspěchy třeba co se týče vztahů. Nebo naopak. Když máte problém ve vztahu/rodině, tak dokážete jen tak to do sebe oddělit. Že dokážete vyjít třeba z domu a najednou nic. Že Vás to netrápí. Nebo že dokážete problémy co máte v práci nechat v práci a doma dělat jak jste šťastný a spokojený. Ano, slyšela jsem o pár takových. Ale já mezi ně nepatřím.

Bohužel já patřím mezi lidi, kteří potřebují mít všechno vyvážený. Nepotřebuji v nějaké oblasti zářit. Vlastně nepotřebuji v žádné oblasti zářit. Zároveň ale nechci aby něco bylo v háji.

Vidím to na sobě. Vidím jak občas sama se sebou hraju hru. Ta spočívá v tom, která část mého života se zhroutí jako první. Aby za ní vlastně mohl jít zbytek. Abych všechno musela zase od znova. Zase začít. Takový malý restart možná.

Musím říct, že tyto restarty bývají občas dost únavné. Jeden den je všechno v háji a já jsem zralá na antidepresiva. Další den už je všechno zase v pohodě. Není to tak dávno co jsem se jen trápila a viděla jsem jak to se mnou jde s kopce. Ale nešlo vystoupit a nebylo kam uhnout. Prostě jsem jela. Všechno okolo mě jelo se mnou. A já čekala kdo mě zachytí a zase vyhoupně pěkně nahoru ke sluníčku. Kupodivu byla to ta osoba, která mě nejvíc trápila. Udělala s tím vším co mě trápilo a tak strašně užíralo navždy konec.

Rozešla se se mnou.

Já už neměla důvod se trápit. Já už neměla důvod si cokoliv namlouvat.

Já byla po dlouhé době konečně v rovnováze.

Lichá

3. prosince 2017 v 0:10 Rýmovačky
Bylo pozdě,
venku už padla noc.
Bylo ticho,
venku jen šumělo listí.

Bylo mi hrozně,
chtělo se mi brečet a to moc.
Bylo nás licho,
to lichého znejistí.

Bylo to nevšední,
po tak dlouhé době zase lichá.
Bylo to divné,
vcelku zkoušká tvrdá.

Bylo to na oběd polední,
nikdo se nedivil, že jsem tak tichá.
Je celkem neobdivné,
že už mi z toho vcelku mrdá.