Zodpovědný řidič hadr

10. září 2018 v 15:19 |  Rýmovačky
Dnes jsem jela šíleným vrakem,
při té vzpomínce,
se mi srdce rozbuší strachem.
Narezlí nárazník, vyfouklá kola,
prý i stovku to zdolá.

Kožený volant, však stěrače vadné,
v zimě je zima,
v létě tam člověk padne.

Zatáčky řeže, do kopce funí,
cestou dolů motor spokojene duní.
Sytič snad dosytil,
brzdy jen z lehce brzdí.
Co na to všechno říct?
No tak hlavně, že to jezdí!
 

Má hvězdo, bude to dobrý

7. září 2018 v 11:26 |  Rýmovačky
Srdce,
jakoby svírala pěst,
teď už vím,
že ve vesmíru je dalších milión hvězd.
Hvězd,
co tě očarují,
nedají ti spát.
To co já,
i ony ti můžou dát.

Srdce pláče,
způsobila to bolest či strach?
Já byla tvá hvězda,
teď ze mě zbyl jen prach.
Prach,
který vítr odnesl,
do koutů na míle vzdálených,
tam kde se nachází,
spousty dalších hvězd spálených.

Srdce poslyš,
tys jednou hvězdou bylo.
Nezapoměň,
jak krásně se ti žilo.
Koukni,
na to krásný nebe modrý,
zas jednou hvězdou budeš,
všechno to bude opět dobrý.

Když usínám

29. srpna 2018 v 14:51 |  Rýmovačky
Když usínám,
hlavou se mi honí celý svět.
Svět, který chce znát odpověď,
proč srdce tluče,
proč srdce bolí,
a čeho, že se vlastně bojí?
Proč ptáci zpívají,
proč na pozdrav lidi mávají,
když si sbohem dávají.

Když usínám,
hlavou se mi honí celý svět.
Svět, který chce znát odpověď,
proč je nebe modrý,
proč je dobré být dobrý.
Proč jsou mraky bílé,
proč za láskou ujdeme míle.
Proč je vše tak kruté,
a proč je slunce jen a pouze žluté.

Když usínám,
Hlavou se mi honí celý svět.
Svět, který chce znát odpověď,
jen jednu jedinou,
vždyť to na mě vidíš,
tak mi prosím odpověz,
proč mi tak moc chybíš.
 


Slunce pověz

27. srpna 2018 v 12:27 |  Rýmovačky
Pověz mi slunce,
co svítíš na nebi,
co vlastně celý den,
co hledáš na zemi.
Jak vůbec dokážeš,
se na nás jen tak koukat.
Společně s větrem,
si spokojeně broukat.

Pověz mi slunce,
zdroji mého kyslíku,
pověz mi prosím,
co to máš ve zvyku.
Jak jenom dokážeš,
snad je to tak snadné?
Celý den se koukat,
jak lidstvo vadne.

Pověz mi slunce,
střede mého vesmíru.
Co si vlastně myslíš,
o světě bez míru.
Pověz mi prosím,
viděls ho kdysi?
Nebo snad měl vždycky,
tak nepřátelské rysy?

Pověz mi slunce,
lásko mého života,
není ti tam smutno?
Neprovází tě samota?
Pověz mi slunce,
prosím tě teď,
Proč nás tu necháváš,
když ničíme svět.

Fópá při obědě

18. srpna 2018 v 13:20 |  Rýmovačky

Venku sluníčko,
nádherně teplo.
Psychická příprava,
tep měřím si letmo.

Z toho vedra,
mě málem kleplo.

Sedím tam,
koukám jak jouda.
Na talíři,
jídla ještě hrouda.
Já celá zpocená,
kalhoty skoro praskali.
Všichni ostatní,
u stolu jen spokojeně mlaskaly.
Taková hrůza,
takové ponížení!
Talíř z půlky prázdný,
však z druhé plný.

No musela jsem,
smířit se s tím celá,
že jsem se ztrapnila,
a to zcela.

Pokojně se odvalila,
poslána ze schodů.
Dále se jen svalila,
u vchodu do domu.
Milá to rodina,
fakt dobrá to hostina.
Příště až tam zase půjdu,
týden prosím,
nenáhodou,
na roztahování žaludku vodou!

Další články